Není kibic jako kibic

Ještě vtipnější se Čechům zdá polština. Neobvyklé je v polštině zejména pořadí slov ve větě, především přívlastek za podstatný jménem, který inspiroval nejedno slovo smyšlené „pseudopolštiny“, jako je například pseudopolský výraz pro ježka (kaktus pochodówy), holící strojek (kombajn papułowy) nebo tchýni (baba przebyteczna).

Skutečná polština má nicméně jedno slovíčko, která sice čeština má, ale používá ho pro něco úplně jiného. V kontextu nazírání veřejnosti na zemědělství jsou nicméně tato slova a rozdíl mezi nimi velmi důležitá. Konkrétně se jedná o slovo „kibic“. Zatímco v polštině se takto označuje fanoušek (my jsme si slovo fanoušek vypůjčili z angličtiny), v češtině toto slovo označuje někoho, kdo problematice zase tolik nerozumí, nicméně je připraven do dané  věci bez předchozího vyzvání mluvit, tak zvaně „kibicovat“. Etymologický slovník pak říká, že slovo „kibic“ je  přejaté z němčiny (der Kiebitz=čejka) Proč se tedy „kibic“ jmenuje podle čejky? V táboru etymologů panují dva názory. Za prvé by to mohlo být čejčí natahování krku a sledování okolí, které se podobá tomu, když Vám u stolu nehrající soused kouká do karet a „kibicuje“, aniž by se ho někdo ptal na názor. Pokud jde o polský význam slova „kibic“, můžeme si zase představit diváka při tenisovém klání, který sleduje dění a přitom kroutí krkem ze strany na stranu, aby mu ani jeden míček neutekl.

Druhý názorový proud etymologů se pak opírá spíše o vokální projev kibicování, tedy o to „kecání“ do hry, které by mohla být odvozeno od čejčího křiku. Ve známém románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války čte Švejk nápis v hospodě, který praví: "Kibic drž tlamajznu, než tě přes ní šmajznu“. Kibicové tak dávají výstražná až výhružná znamení, stejně jako čejka vyluzuje křik v případě nebezpečí. Kdo někdy viděl zápas polské fotbalové ligy, ví, že konkrétně v Polsku dokáží „kibicové“ vytvořit svým křikem skutečně mimořádnou atmosféru.

A co ti naši kibicové? Jaký je vlastně u nás rozdíl mezi kibicem a fandou? Vzhledem k tomu, že se pomalu blíží mistrovství světa v hokeji (tentokrát bude dějištěm sousední Slovensko) nemůžu si nevzpomenout na společnou vlastnost Čechů a Slováků, kterou je právě ono kibicování. Kibicovat totiž v tomto případě znamená zdánlivě všemu rozumět a dělat tak zvaně „trenéra z pohovky“. Všichni takoví „trenéři“ dobře vědí, komu se mělo přihrát, koho trenér měl postavit do brány nebo jestli se mělo hrát na tři, nebo na čtyři útoky. Správní fandové se naproti tomu na věci dívají objektivně (znají objektivní příčiny stavu věcí), fandí za všech okolností a dokážou si přiznat, že by na ledě sami asi díru do světa neudělali.

A co kibicové, fandové a zemědělství? Někdy mám alespoň podle některých internetových diskuzí pocit, že české zemědělství má v laické veřejnosti více kibiců než fanoušků. Pod vlivem médií totiž každý přesně „ví“ co je eroze a co ji způsobuje, co přesně může za sucho, co všechno zemědělci dělají špatně a co by měli dělat jinak. Už snad chybí jen elektronická tužka sledující pohyb zemědělce po poli a komentář nějakého „agrárního analytika“. To všechno, aniž by si (alespoň většina z nich) uvědomovali širší souvislosti, nebo aniž by dokázali ocenit práci zemědělců, která neprobíhá jenom na poli (pomyslném hřišti). V zemědělství totiž stejně jako ve sportu není radno podcenit přípravu, výsledky do klína samy nepadají a bohužel ne všechno má zemědělec ve svých rukách. Někdy je zkrátka potřeba trocha toho "štěstíčka".  Správný fanda se pak pozná nejenom tím, že než začne „kibicovat“, zkusí si o tématu něco zjistit, ale také tím, že svůj tým podporuje.

V zemědělství pak fanoušek ty „svoje“ nejlépe podpoří tak, že kupuje české výrobky, ať už od malých farmářů, nebo větších zpracovatelů. V obou případech si může být jistý tím, že trenéři a rozhodčí v jedné osobě (kontrolní orgány) výrobcům potravin nic neodpustili, a že výsledek bude stát za to. Proto bych nejen na „apríla“, ale každý den chtěl českému zemědělství popřát méně „kibiců“ a více fanoušků.

Jan Doležal, Agrární komora